english
česky
 

Texty antologie

Historické události

Období po roce 1860 (ca 1860 - 1900)



Národní divadlo v Praze

Toto období můžeme právem považovat za vrcholnou éru v historii hudby v českých zemích. Rychlý vzestup byl umožněn hlubokou proměnou společenských a ekonomických poměrů, která se naplno projevila v atmosféře politic­kého uvolnění na počátku 60. let 19. století. Hudba se v této době stala určitě nejvýznamnějším a mezinárodně nejúspěšnějším projevem české kultury, nesené novou měšťanskou společností a odrážející postupnou transformaci mnohonárodní habsburské monarchie v moderní ústavní stát.

V centru úsilí o nové národní umění stála opět opera, vnímaná tehdy stále ještě jako nejaktuálnější a nejreprezentativnější hudební a divadelní druh. Koncem roku 1862 bylo v Praze otevřeno Prozatímní divadlo, určené výhradně pro česká představení. Velké Národní divadlo se stavělo v letech 1868-1881, po požáru v srpnu 1881 bylo znovuotevřeno v listopadu 1883. Německému opernímu provozu pak až do roku 1918 sloužilo nadále Stavovské (po roce 1861 zvané Zemské) a od roku 1888 do roku 1945 Nové německé divadlo (Neues Deutsches Theater, dnešní Státní opera) v Praze. Od roku 1868 měla stálou českou operní scénu také Plzeň, zatímco v Brně se česká představení mohla konat pravidelně až od roku 1884. Naproti tomu veřejný koncertní život v Praze i v jiných místech (s výjimkou západočeských lázeňských středisek) dlouho postrádal existenci profesionálního symfonického orchestru, kterým se stala teprve počátkem roku 1896 Česká filharmonie. Pořádání koncertů komorní hudby, která do té doby zněla hlavně v privátním prostředí, se od roku 1876 věnoval pražský Kam­mer­musikverein (Spolek pro komorní hudbu) a od roku 1894 Český spolek pro komorní hudbu. Roku 1861 zahájil činnost pražský pěvecký spolek Hlahol, který se v průběhu let podobně jako sbor Besedy brněnské nebo olomoucký Žerotín zasloužil o provedení mnoha závažných sborových děl, kantát a oratorií domácího i světového repertoáru. Roku 1863 vznikla Umělecká beseda, sdružující ve svých řadách české spisovatele, hudebníky a výtvarné umělce. Její nadační fond (Hudební matice, HMUB) podporoval vydávání závažných děl domácích autorů, většinou ve formě klavírních výtahů.

1860 Franz Josef I. vydává tzv. “Říjnový diplom” (příslib ústavy a občanských svobod v Rakouské monarchii)




Bedřich Smetana

Zakladatelské postavení na poli české národní opery si vydobyl Bedřich SMETANA (1824-1884). Po studiích u Josefa Proksche působil v letech 1848-1856 jako hudební pedagog, klavírista, skladatel a dirigent v Praze, od podzimu 1856 do jara 1861 ve švédském Göteborgu. V této době komponoval hlavně klavírní skladby a symfonické básně inspirované vzorem Franze Liszta. Vrcholným dílem tohoto období je jeho Klavírní trio g moll op. 15 z roku 1855. Od roku 1861 působil Smetana v Praze jako sbormistr spolku Hlahol, předseda hudebního odboru Umělecké besedy, hudební a divadelní kritik, kapelník Prozatímního divadla (1866-1874) a sborový a operní skladatel. V období do roku 1874 zkomponoval v rychlém sledu pět oper. Zatímco Braniboři v Čechách znamenali pokus o velkou historickou operu podle francouzského vzoru, byla Prodaná nevěsta - ve své původní dvouaktové „operetní" verzi s mluvenými dialogy z roku 1866 - záhy prohlášena za vzor a prototyp české národní opery. Tragický Dalibor [Info] [Ukázka], koncipovaný opět na pozadí francouzské operní tradice, byl naopak publikem a kritikou odmítnut jako „nečeský" a „wagnerovský". Slavnostní mytologická opera Libuše, dokončená roku 1872 a plánovaná původně jako korunovační opera pro následníka trůnu Rudolfa Habsburského, byla poprvé provedena až při otevření Národního divadla v červnu 1881. Komická opera Dvě vdovy, psaná původně též s mluvenými dialogy na způsob francouzské opéra-comique, měla premiéru na jaře 1874. Po tragickém ohluchnutí v říjnu 1874 se Smetana stáhl do ústraní a soustředil se na kompoziční práci, ztěžovanou postupující duševní chorobou. K dílům poslední životní dekády patří opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna na texty básnířky Elišky Krásnohorské, klavírní cykly Sny (Rêves) a České tance, monumentální cyklus šesti symfonických básní Má vlast [Info] [Ukázka], oba smyčcové kvartety [Info] [Ukázka] ad. Fragmentem zůstaly opera Viola (podle Shakespearova Večera tříkrálového) a symfonický taneční cyklus Pražský karneval.

1866 válka prusko-rakouská: rakouská a česká vojska poražena u Hradce Králové; pruská okupace Prahy

1867 rakousko-uherské vyrovnání (Ausgleich, neboli dualismus, tzn. faktické rozdělení habsburské monarchie na dvě samostatné části)




Antonín Dvořák

Antonín DVOŘÁK (1841-1904), současník a přítel Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského, Edvarda Griega a Leoše Janáčka, byl jedním z největších a nejvšestrannějších evropských skladatelů druhé poloviny 19. století. Studoval na pražské Varhanické škole a působil nějaký čas jako violista v Prozatímním divadle a varhaník v chrámu sv. Vojtěcha v Praze. Od poloviny 70. let žil a pracoval - jako jeden z mála skladatelů své doby - „na volné noze", později byl jmenován prvním profesorem kompozice na konzervatoři v Praze a ředitelem Národní hudební konzervatoře (National Conservatory of Music) v New Yorku, kde strávil léta 1892-1895. Prošel poměrně složitým tvůrčím vývojem. Rané instrumentální skladby z let 1861-1870 se vyznačují rozlehlostí formy a kompoziční smělostí, připomínající místy hudební řeč z doby na počátku 20. století. V 70. letech 19. století vznikly první Dvořákovy opery (Alfred, Král a uhlíř, Vanda, Tvrdé palice, Šelma sedlák), kantáty (Dědicové Bílé Hory, Stabat mater), písně ad. V instrumentální tvorbě se nyní projevila zřejmá snaha o stručnost a přehlednost a četné taneční inspirace (4. a 5. symfonie, Smyčcový sextet A dur op. 48, Smyčcový kvartet Es dur op. 51, Symfonické variace op. 78, Houslový koncert a moll op. 53 aj.). Zájem publika a nakladatelů ale poutaly spíše menší příležitostné kusy (Moravské dvojzpěvy, Slovanské tance ad.). Vrcholné období 80. let zaznamenalo opět závažná díla symfonická (6., 7. a 8. symfonie, programní ouvertury V přírodě, Karneval a Othello), komorní (Smyčcový kvartet C dur op. 61, Klavírní trio f moll op. 65, Klavírní kvintet A dur op. 81, klavírní trio Dumky [Info] [Ukázka] ad.), klavírní a písňová (Poetické nálady pro klavír, Cigánské melodie op. 55, k nimž patří i známá píseň Když mne stará matka..., Milostné písně op. 83 aj.), operní (Dimitrij, Jakobín), kantátová a oratorní (Svatební košile, Svatá Ludmila a Requiem), provedená s velkým ohlasem v Anglii, atd. Zřetelnou proměnu stylu pak přinesl skladatelův americký pobyt, kdy vznikly mj. symfonie č. 9 Novosvětská op. 95, Smyčcový kvartet F dur Americký op. 96, Smyčcový kvintet Es dur op. 97, Biblické písně op. 99 [Info] [Ukázka], Violoncellový koncert h moll op. 104 a dva poslední smyčcové kvartety As dur op. 105 a G dur op. 106. Pro poslední léta Dvořákova působení byl pak příznačný obrat k programní hudbě, což dokládají zejména jeho symfonické básně Vodník, Polednice [Info] [Ukázka], Zlatý kolovrat a Holoubek podle básní Karla Jaromíra Erbena, a k romanticko-pohádkovým námětům v operách Čert a Káča, Rusalka [Info] [Ukázka] a Armida.

 

1873 světová výstava ve Vídni; velká hospodářská krize v Rakousko-Uhersku




K. Bendl, A. Dvořák, J. B. Foerster, J. Kàan z Albestů, K. Kovařovic, Z. Fibich

Pražský skladatel Zdeněk FIBICH (1850-1900) rovněž obsáhl ve své tvorbě všechny dobové hudební druhy, tzn. symfonie, ouvertury a symfonické básně, komorní a klavírní díla, písně, kantáty a melodramy, hlavní úsilí však věnoval hudebnímu divadlu. Repertoár české opery obohatil o tituly Nevěsta messinská podle tragédie Friedricha Schillera, Bouře (podle Williama Shakespeara), Hedy (podle G. G. Byrona), Šárka, Pád Arkuna ad. Trojice scénických melodramů Hippodamie na text básníka Jaroslava Vrchlického (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie) znamenala ve své době ojedinělý a sotva opakovatelný scénický experiment, zatímco skladatelovy komorní či koncertní melodramy [Info] [Ukázka] s doprovodem klavíru nebo orchestru navazují na útvar, který byl v celém 19. století hojně pěstován a oblíben. V letech 1892-1898 zkomponoval Fibich také několik stovek drobných klavírních kusů, které uspořádal a vydal v deseti sešitech nazvaných Nálady, dojmy a upomínky [Info] [Ukázka].

 

1881 požár Národního divadla v Praze; jeho znovuotevření po dvou letech

1882 rozdělení pražské univerzity na českou a německou část



 

Dobově úspěšnými operními skladateli byli také Karel ŠEBOR (Carl Schebor, 1843-1903), jehož prvotina Templáři na Moravě (1865) úspěšně konkurovala Smetanovým Braniborům v Čechách, a profesor flétnové hry na pražské konzervatoři Vilém BLODEK (Wilhelm Blodek, 1834-1874), který přispěl do domácího repertoáru jednoaktovou komickou operou V studni. Z bohaté a všestranné tvorby, kterou po sobě zanechal dlouholetý sbormistr pražského Hlaholu a přítel Antonína Dvořáka Karel BENDL (1838-1897), dosáhly úspěchu hlavně opera Lejla na historicko-orientální námět a komedie z vesnického prostředí Starý ženich. Josef Richard ROZKOŠNÝ (1833-1913) zaujal v téže době zvláště romantickou operou Svatojanské proudy a pohádkovou Popelkou, zatímco klavírní virtuos a profesor (později též ředitel) pražské konzervatoře Jindřich KÀAN Z ALBESTŮ (Henri de Kàan, 1852-1926) se pokusil mj. o operní zhudebnění románové předlohy Emile Zoly Germinal. Z mladších autorů pak rozhodně stojí za zmínku harfista a šéfdirigent orchestru Národního divadla Karel KOVAŘOVIC (1862-1920), který je autorem oper Psohlavci a Na Starém bělidle podle populárních literárních předloh Aloise Jiráska a Boženy Němcové, a Dvořákův žák a pozdější sběratel jihočeských lidových písní Karel WEISS (1862-1944), jehož nejúspěšnější opera Polský žid byla premiérována v pražském německém divadle roku 1901.

V oblasti populární, dechové a vojenské hudby slavili v těchto letech úspěchy skladatelé a kapelníci Karel KOMZÁK st. (1823-1893), jehož soubor vystupoval v Praze v letech 1854-1865 (jeho členem byl nějakou dobu i mladý Antonín Dvořák), a později zejména František KMOCH (1848-1912) a Julius FUČÍK (1873-1916).

 



Na poli interpretačního umění se v mezinárodním měřítku prosadili mj. houslisté Ferdinand LAUB (1832-1875) a František ONDŘÍČEK (1857-1922), první interpret Dvořákova houslového koncertu, stejně tak jako cellista Hanuš WIHAN (Hans Wihan, 1855-1920), jemuž Dvořák dedikoval svůj slavný violoncellový koncert h moll. Brněnská rodačka Wilma NORMAN-NERUDA (Lady Hallé, 1839-1911), pocházející z početné hudebnické rodiny, se stala nejslavnější houslovou virtuoskou 2. poloviny 19. století a během své dlouhé koncertní kariéry vystupovala nejenom po celé Evropě, ale také v USA, Jižní Africe a Austrálii. Pěvkyně Teresa STOLZ (Terezie Stolzová, 1834-1902), blízká přítelkyně skladatele Giuseppe Verdiho, excelovala v letech 1863-1879 na italských scénách v hlavních rolích jeho oper. Bezmála půlstoletí působil ve funkci prvního kapelníka Dvorní opery v St. Petersburgu skladatel a dirigent českého původu Eduard NÁPRAVNÍK (1839-1916). Na přelomu 19. a 20. století si vydobyli světovou slávu dramatická sopranistka Emma DESTINNOVÁ (Emmy Destinn, 1878-1930) a tenorista Karel BURIAN (Carl Burian, 1870-1924), z instrumentalistů pak především houslový virtuos Jan KUBELÍK (1880-1940).

V poslední třetině 19. století se výrazně rozvinula také česká hudební teorie, estetika a kritika. Jejím představitelem byl zejména profesor pražské univerzity Otakar HOSTINSKÝ (1847-1910), zastánce Bedřicha Smetany a přítel Zdeňka Fibicha, autor četných kritik a teoreticko-estetických studií o české hudbě, jakož i několika operních libret. K oponentům Hostinského a Smetany patřil např. František PIVODA (1824-1898), z jehož soukromé pěvecké školy vyšla řada předních pěvkyň a pěvců domácí i mezinárodní operní scény.

 

1891 Jubilejní výstava v Praze (po 100 letech druhá průmyslová výstava)

1895 Národopisná výstava v Praze (přispěla k hledání kulturní identity českých zemí v rámci Slovanských národů)


1867: Dalibor, 2. dějství, 4. scéna „Jak je mi?“ 1875: Má vlast, cyklus symfonických básní, 3. Šárka 1883: Smyčcový kvartet č. 2 d moll, 4. Finale. Presto 1883: Vodník. Melodram na báseň K. J. Erbena, op. 15 (závěr)   1891: Dumky, trio pro housle, violoncello a klavír c moll, op. 90, 1. Lento maestoso – Allegro  vivace 1894: Nálady, dojmy a upomínky, op.  41, 19. Quasi presto e con fuoco 1895: Biblické písně, op. 99, V. Bože! Bože! Píseň novou... 1896:  Polednice. Symfonická báseň podle K. J. Erbena, op. 109 1900: Rusalka, op. 114, 3. dějství – „Necitelná vodní moci“ 1861: Národní divadlo v Praze 1866: Bedřich Smetana: Dalibor – rukopis partitury 1879: Antonín Dvořák 1881: K. Bendl, A. Dvořák, J. B. Foerster, J. Kàan z Albestů, K. Kovařovic, Z. Fibich 1884: Bedřich Smetana 1890: Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll „Novosvětská“ 1896: Antonín Dvořák: Polednice 1860: 2. pol. 19. stol. I 1865: 2. pol. 19. stol. II 1870: 2. pol. 19. stol. III 1880: 2. pol. 19. stol. IV 1885: 2. pol. 19. stol. V 1890: 2. pol. 19. stol. VI
1860
1860
1870
1880
1890
1900

  Aktuálně vybrané období: Období po roce 1860 (ca 1860 - 1900)   

Středověk
Renesance
Baroko
Klasicismus
1. polovina 19. století
Období po roce 1860
1. polovina 20. století
Období 1945–1989