O stavu hudební kultury a podobách hudby a zpěvu v českých zemích před přijetím křesťanství nemáme žádné určitější doklady.
Křesťanství (a s ním i jeho bohoslužebný zpěv) sem začalo silněji pronikat ve 2. polovině 9. století. Velkomoravský kníže Rastislav povolal v roce 863 misionáře Konstantina (Cyrila) a Metoděje z Byzance, kteří postupně vytvořili slovanskou liturgii. (Na Moravě byl také v 80. letech 9. století pokřtěn český kníže Bořivoj.) Po pádu Velké Moravy (krátce po roce 900) se pozůstatky slovanské bohoslužby udržely v Čechách (Sázavský klášter, 1032-1097), ale již v této době zde zcela převládla latinská bohoslužba a v jejím rámci ovšem i církevní kanonizovaný zpěv, tzv. gregoriánský chorál, zahrnující všechny zpěvní útvary známé z oblasti západního křesťanství [Info] [Ukázka].
V době intenzívního rozkvětu církevního zpěvu ve 13.-14. století vznikaly tu i nové skladby (tropy, hymny, sekvence, rýmovaná officia), zejména pro svátky zemských patronů a světců (Václav, Vojtěch, Ludmila, Prokop). První pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (†1364) dal v roce 1363 pořídit mnohasvazkový reprezentativní soubor chorálního repertoria arcidiecéze, dnes bohužel neúplně dochovaný. K autorům chorálních zpěvů patřil (blíže neznámý) Domaslav a arcibiskup Jan z Jenštejna (†1400).
Církev tolerovala provozování některých dalších žánrů i v chrámech, například duchovních her a určitých písní v lidovém jazyku. Píseň Hospodine, pomiluj ny [Info] [Ukázka] měla původně staroslověnský text a mohla vzniknout i dříve než v 10./11. století, kam se obvykle klade. (Císař Karel IV. ji začlenil do korunovačního obřadu.) Dalšími známými českými (takřka „státními") písněmi byly Svatý Václave, vévodo české země a později Bóh všemohúcí (= Christ ist erstanden) a Jezu Kriste, ščedrý kněže.
ca 800 vznik několika knížectví v Čechách a počátky velkomoravského státu
863–885 misie Konstantina a Metoděje z Byzance vytváří na Velké Moravě slovanskou liturgii
ca 880 český kníže Bořivoj († asi 890/891) přijímá křesťanství
906 pád Velké Moravy
935 vražda knížete Václava, později svatořečeného; vznik sjednoceného českého státu za vlády Boleslava I. († 972)
973 založení biskupství v Praze
1019 definitivní připojení Moravy k Čechám
1063 založení biskupství v Olomouci
1212 Zlatá bula sicilská potvrzuje a rozšiřuje práva a výsady českých králů a českého království, uznává nezávislost a svrchovanost českého státu, jež bude rozvinuta r. 1356 ve Zlaté bule Karla IV.
1306 konec vlády českého panovnického rodu Přemyslovců, kteří vymírají po meči
Latinské duchovní písně (cantiones) [Info] [Ukázka] tvořili klerikové a studenti, na konci 14. století se šířily ve střední a severní Evropě a postupně byly překládány do češtiny, němčiny a vlámštiny. Kromě jednodušších strofických písní se mezi touto tvorbou vyskytnou i umělejší a složitější formy, např. lejchy (O Maria, matko Božie) [Info] [Ukázka]. Ve 14. století byly i latinské duchovní hry překládány do češtiny a provozovány (spolu s velikonočními tzv. plankty Panny Marie) také na školách a v průběhu procesí na svátek Božího Těla; tomu ovšem církevní úřady bránily opakovanými zákazy.
Od nejstarších dob nepochybně existovala také světská hudba a zpěv, do 13. století však o tom máme jen neurčité zmínky v kronikách a postrádáme bezpečná svědectví a hudební prameny. Ve 13.-14. století prokazatelně hostil královský dvůr posledních Přemyslovců a poté Lucemburků řadu známých německých minnesingrů, kteří opěvovali české panovníky (Reinmar von Zwetter), určitě zde byli známi i další (Neidhardt von Reuenthal, Heinrich von Meissen, zvaný Frauenlob, Heinrich von Mügeln aj.). Ve službách krále Jana Lucemburského působil také velký francouzský básník a skladatel Guillaume de Machaut, stěží však lze počítat s jeho vlivem na tehdejší českou kulturu. Ze 14. století máme doklady české milostné lyriky kurtoazního typu (Dřěvo sě listem odievá [Info] [Ukázka], tzv. Závišova píseň Jižť mne všě radost ostává), dochovalo se však mnohem více textů než nápěvů.
Polyfonie se uplatňovala nejprve jako (tolerovaná) součást církevního zpěvu, jako „ozdoba" a „doplněk" jednohlasého chorálu - improvizované organum bylo pěstováno v komunitách kléru (kapituly, kláštery) snad již od poloviny 12. století. Písemné doklady o tom (tj. „skladby" zafixované v procesu ústní tradice) máme od sklonku 13. století (Kyrie, Sanctus, hymny[Info] [Ukázka], tropy k Benedicamus domino, lekce officia a mše), některé takové útvary se udržely dokonce až do sklonku 16. století! Umělejší mensurální polyfonie pronikala do českých zemí rovněž asi od konce 13. století a rozvinula tu specifické žánry, jejichž zprostředkovaným vzorem byla hudba tzv. francouzské ars antiqua - písně konduktového typu [Info] [Ukázka] a vícetextová moteta. V zaalpské Evropě byly tyto útvary dvojhlasé, u nás se - zejména moteta - dočkala postupné „modernizace": přidávání dalších hlasů (na tří- až pětihlas), proměny rytmu apod. Ostatně již po polovině 14. století k nám zasáhl vliv francouzské ars nova (nový systém notace vyložil „pražským studentům" anonymní traktát z roku 1369). Vskutku se zřejmě těžiště pěstování soudobé polyfonie přesunulo do sféry škol a pražské univerzity, odkud se tehdejší hudební teorie (včetně jakési „nauky o hudebních formách"), znalost současné francouzské a (v menší míře) italské hudby i zdejší hudební tvorby (isorytmické moteto Ave coronata-Alma parens [Info] [Ukázka]) šířily i na jiné středoevropské univerzity. Bohužel se zdá, že tato soudobá polyfonie zůstala „v majetku" vzdělanců a kléru a že neprobudila zájem a podporu dvora a šlechty - kantilénové písně, kterými v aristokratické společnosti pěstující milostnou lyriku proslul Machaut, byly u nás stále vázány k textům duchovním.
1310–1437 v zemích České koruny vládne dynastie Lucemburků
1344 založení arcibiskupství v Praze
1348 založení univerzity v Praze Karlem IV.
1378–1417 církevní rozkol (schizma); v českých zemích od poloviny 14. století vzrůstá kritika církevních nešvarů (např. kupování „odpustků“) a důraz na vnitřní zbožnost, z dobových „heretických“ učení (John Wycliff) vycházejí reformně naladění myslitelé a kazatelé (M. Jan Hus káže od r. 1402 v kapli Betlémské), od r. 1414 prosazováno přijímání z kalicha
1415 církevní koncil v Kostnici odmítá některé články učení Mistra Jana Husa, Hus je zde poté 6. července upálen
Ve vývoji hudební kultury českých zemí se odrazilo i patnáctileté údobí husitství (1419-1434), kdy došlo k rozvratu církevních institucí (zánik mnoha klášterů, emigrace řeholníků atp.), k mnoha pestrým proměnám ritů a liturgie, k ideologickým sporům o přípustnost a podobu polyfonie v bohoslužbě atp. Pozoruhodným činem byl nicméně - poměrně citlivý a zdařilý - pokus o převod gregoriánského chorálu z latiny do češtiny (v tzv. Jistebnickém kancionálu, ca 1420). Mohutně vzrostla tvorba písní aktuálních (Ó svolánie konstanské [Info] [Ukázka]), válečných (Ktož jsú Boží bojovníci, Povstaň, povstaň, veliké město Pražské) a duchovních.
Po doznění husitských válek bylo v roce 1436 císařem Zikmundem potvrzeno dvojvěří, což se promítlo do bohoslužebného zpěvu následující historické etapy.
1419–1434 husitská revoluce – otevřená vzpoura proti uspořádání státu a církve: nejvyšší normou ve veškerém životě společnosti (právo, politika, morálka) se má stát vláda božího zákona; Češi brání svou víru vojensky (Jan Žižka ad.), hnutí je však provázeno ideologickými spory několika frakcí. Minimální požadavky husitů vyjadřují nakonec tzv. kompaktáta (např. přijímání z kalicha, trestání smrtelných hříchů).
Aktuálně vybrané období: Středověk (ca 850 – 1440)